Návštěva domovinky

Co je to domovinka? Je to vlastně taková přestupní stanice před domovem důchodců a potom před hospicem. Je to pro staré lidi, kteří dosud dokážou bydlet ve svém bytě, ale jsou v něm po ztrátě partnera už smutní a osamělí. Nemají pro koho uvařit oběd, nemají si s kým popovídat a nemají ani s kým se pohádat. Samota v prázdném bytě doléhá a studí. A objednat si oběd domů? Vždyť ono to ani o samotě nechutná a po obědě umývat nádobí v prázdné kuchyni - a není komu říct jaké to bylo: polévka vodová, slabý vývar, maso tuhé a omáčka přesolená. Anebo zelňačka byla dnes výborná, sekaná měkoučká a bramborová kaše jemná, dokonce se zlatou cibulkou. Prostě jak kdy, ale vždycky s partnerem u jednoho stolu.

Ale člověk je tvor společenský a chce se s někým sdílet, a proto jsme dnes tady a procházíme se jednotlivými místnostmi, které mají svůj účel: pro denní pobyt a zaměstnání, pro jídlo, pro odpočinek. Pozorujeme klienty, kteří si „hrají s balonem“. Nikoliv hrají, oni s ním cvičí. Drží ho v obou rukou a zvedají nad hlavou a zase spouštějí. Dívají se na nás a my zase na ně! Co si asi o nás myslí? Že jsme noví klienti, a tedy jejich kolegové, nebo jen čumilové, kteří jsou zvédavi. A jdeme dál a najednou se ocitáme v obývacím pokoji z padesátých let, krásný leštěný ořechový nábytek, ubrus na stole, obrázky na zdi a rodinné fotografie, vázičky s květinami a dokonce i dobový gramofon. Najednou jsme doma, a já tedy určitě, protože ten nábytek je náš, totiž přesně takový, jaký jsme měli a jaký jsme si koupili s manželem po svatbě z mého věna. Stojím, koukám a mlčím, vzpomínky se zvedly ze dna času. Tady se batolily a vyrůstaly naše děti, tady jsme trávili vánoční svátky, tady jsme si koupili první televizor s malou obrazovkou, nad kterou jsme ale stejně žasli při sledování dávných seriálů, tady jsme žili jako rodina. Bože, jak je to dávno! Ten pokoj s dobovým nábytkem vyvolal zasypané vzpomínky a tesknou nostalgii. Jak se to stalo, že jsme tak rychle zestárli a jsou z nás senioři? Ale to je právě spravedlnost, která čeká na nás na všechny, protože ještě nikdo nevynalezl elixír věčného mládí. A tak proč si to trošku neulehčit a nezkusit to právě tady? Popovídat si se svými vrstevnítky o minulosti, protože budoucnost už nás nečeká vlastně žádná, tedy skoro žádná. A tomu naše děti a ti mladí kolem nás už nerozumějí.

A tak se loučíme a odcházíme s tichou otázkou na rtech: Bylo by nám tady dobře? Zkusíme to jednou? Nebo nás život donutí to zkusit? A budeme mít na to ještě čas?

Sylva Stankušová

Článek napsala členka Klubu seniorů 1. máje, Frýdek-Místek

po návštěvě Domovinky v rámci dne otevřených dveří.

(tento článek byl otištěn ve ve Frýdecko-místeckém a třineckém deníku, č. 262, dne 10.11.2015)